Ondra mi před pár dny připomněl jak skvěle jsme se měli v Rumunsku. Dva týdny autem, tisíce kilometrů, spaní v různých penzionech, snaha stihnout naprosto vše… Bylo to nabité, ale zvládli jsme to i s dítětem! Takže co se dá stihnout za dva týdny z toho, co Rumunsko nabízí? Kam na sledování ptáků? Má smysl se bát?
Když Ondra přišel s nápadem jet do Rumunska, připadalo mi to jako dobrý nápad. Ještě jsem tam nebyla, ale říkala jsem si, že by to mohlo být stejně super jako Ukrajina. A taky jsem si pamatovala historky a fotky kamaráda (většina nepublikovatelných, pochopitelně) z vysoké, který se tam vypravil s bandou kluků. A tak jsem vzala do ruky online mapy a začala hledat, co vše vlastně Rumunsko nabízí…
V hlavě jsem měla, že musíme zvládnout deltu Dunaje (Ondra si to extrémně přál), hory a nějaké moře (bylo léto a já si chtěla na chvíli lehnout a dítě chtělo blbnout ve vlnách). Zbytek jsem pak přihazovala dle vzdáleností a bodů na cestě… A dopadlo to takhle:
Den 1. Sobota – vyrážíme do Cisnadioara („kousek“ od Sibia. A Fagaraše.) Cca 11 hodin čistě za volantem a 1100 km. Prostě jedeme, ale jsme čerství a má smysl urvat maximální kilometry… Po cestě zastavujeme na kouknutí na Dunaj v Blavě, abychom ho později mohli později v deltě porovnat. Dlouhá cesta, takže zastavujeme jen na jídla, záchody a tak… Spíme v kouzelném stavení Casa Paulini – je to část Rumunska, kde bydlívallli převážně Němci a architektura i ráz tomu odpovídají. Majitelé domu jej extrémně citlivě rekonstruovali – nechali původní základy zarámovat na některých místech, dům měl popsanou historii, krása.
Den 2. Neděle
A zase za volant. Tentokrát ale ne za účelem přejezdu, ale řízení jako takového. Transfagarašská magistrála. Do poznámek při plánování si píšu „Něco jako Glosckloknerská, ale víc cool. “ Dočítám se, že maximální rychlost je 30 km v hodině, otevřená je od 7 do 21:00. Většinou. V plánu jsou výhledy, výhledy, jezera, hory, vodopády…. Celodenní výlet (jako na průjezd to není tak dlouhé, ale uděláme si výlet… Pokud pojedeme tam a zpět bez zastavení, je to 4:22). Nakonec je to skutečně na celý den a některé části předčí má očekávání. Potoky jsou ledové, ale rácháme se stejně. A v jezeře na kopci taky:) Nahoře je velké placené parkoviště, restaurace a spousta lidí – i s dlouhou kolonou, ale co by člověk neudělal…
Den 3. Pondělí
Přejezd na východ. Celkem 7 a půl hodiny za volantem, asi 540 km. Takový je plán.. v praxi je to zase celý den. Zastavujeme se na oběd ve městě, kde se nachází drákulův hrad. Tedy aspoň ten, kde je jeho expozice (ten pravý prý stál jinde, ale kdo ví…). „Doma“ bude tentokrát ve Vadu – na východě u Černého moře. Vesnice je malá, nachází se kolem ní rákosiny (super pro sledování ptáků) a na pláž je to autem asi 22 minut.
Den 4., 5. i 6. (Úterý – čtvrtek)
Všechny dny trávíme víceméně na pláži. Večer jdeme na ptáky, chceme taky vyrazit do Constanty, ale nakonec dáváme přednost odpočinku a koupání. Casino, kvůli kterému jsem tam chtěla jet je totiž pod plachtou a opravuje se. Villa Romalia je příjemné místo v malé vesničce. A i ve večerce to zvládnu, ačkoliv je to „mluvící obchod“ nikoliv samoobsluha. Jako vždy se mi osvědčilo kouknout na drobnou knížečku konverzací před cestou a Duolingo.
Den 7. Pátek
Balíme. Odjíždíme z Vadu, do Tulcea – není to daleko, cesta zabere pár hodin. (cca 120 km), takže máme čas po cestě se zastavit na archeologickém nalezišti Ancient Histria Citadel – bývalé římské osídlení, z doby cca 7. století před našim letopočtem do 7. století našeho letopočtu, kde stále probíhá výzkum, ale říká se, že to může být významově srovnatelné s Knosem. Je horko, a tak ačkoliv nás to zajímá, nevydržíme dlouho. A taky víme, že ještě musíme v Tulcea vyřešit birdwatching na další dny… a tak jedeme do delty a odpoledne chodíme po městě. Tulcea není moc malebná, ale má Dunaj. Na nábřeží koukáme na nabídky výletů a nacházíme různá telefonní čísla. Zkoušíme a nakonec jsme úspěšní – soukromý výlet na sledování ptáků. Jen malá loď, žádná zběsilost. Vyrážet budeme v pět z přístavu, který je jinde než tahle hlavní turistická část…
Den 8. Sobota
Je tma. Budík zvoní podle mě v noci. Ale ptáci nečekají a foťák mám sbalený… Těším se jak malé děcko. To opravdové dítě překvapivě zvládá vstát skoro bez protestu. Bere vodu jako dobrodružství, takže fajn. Svačinu máme s sebou, stejně jako spoustu vody, s obědem počítáme někde v deltě. Celý den trávíme na vodě, ale to si zaslouží samostatný článek.
Den 9. Neděle
Balíme, ale přesouváme se jen v rámci města. Takže se zvládneme vyspat, nakoupit… V novém ubyytování nás vítá velice rozjařený pán, který o sobě tvrdí, že mluví anglicky. Neumí. A vlastně ani jinak, ale to nevadí. Domluvíme se i tak, dokonce z něj dostanu i kontakt na místního rybáře, se kterým pak domlouváme společně výlet na další den.
Den 10. Pondělí
Opět na vodě. Tentokrát jen na půl dne a nevyrážíme za tmy (ale brzo jo). Dřevěná loďka se prodírá rákosím, zdravíme ostatní rybáře a fotíme pelikány. Máme na ně dneska štěstí. Stejně jako na volavky červené.
Den 11. Úterý
Balíme. A jedeme do Bukoviny – cca 7 hodin a 455 km podle mapy, což znamená v praxi celý den. Uvažujeme o malé procházce po cestě, protože dostáváme tipy na zajímavé stepi s vlhami a mandelíky, ale je to kuse cesty, takže se jen zběžně zastavíme. Spíme už v Bukovině V okolí jsou lesy a tři národní parky a slavné malované kláštěry. Ubytování je velice svérázné, myslím, že tahle etapa si taky zaslouží vlastní článek:)
Den 12. Středa
Jedeme po klášterech, protože Sucevitu musím vidět! Pravda, u třetího už je to trochu únavné, takže na další nejedeme a radši jedeme na hotel… Po odpočinku ještě vyrážíme do kopců, které mi vlastně připomínají beskydy (tak pořád jsou to Karpaty, že jo…). Tady bych chtěla zůstat dlouho a fotit mlhu v údolích, ale už jsme dost unaveni a cesta domů dlouhá. Večer rozhodujeme, že to zkrátíme a pojedeme domů o něco dřív.
Den 13. Čtvrtek
Snídáme, balíme a fičíme. Bude to únavné – zvažuju, že někde po cestě ještě najdu přespávačku, ale nakonec se rozhodneme to zvládnout. Přespíme až u rodičů v Ostravě. Mapa ukazuje zhruba 12,5 hodin a skoro 1000 km. Ale co už. Horší je, že kvůli koroně jsou různé cesty a hraniční přechody omezené, ale nikdo neví které a kdy. Několikrát tak narazíme a musíme se otáčet. Ještě že jsme dva řidiči. Po cestě kupujeme med u ukrajinsky mluvící paní a vidíme nádherný svatební průvod v kraji Maramureš. Víme, že se sem chceme určitě vrátit. Po asi 16 hodinách jsme skutečně v Ově. Pak už nás čeká jen poslední etapa do Středních Čech.
Domů jsme se vrátili značně unaveni. Nebyla to úplně odpočinková dovolená, ale byla to nádhera! Dva týdny jsou skutečně málo, takže se těšíme, až někdy Rumunsko prozkoumáme více. Za celou dobu jsme se ani jednou necítili nikde v nebezpečí, a to jsme jedli všude v místních restauracích a jeli s pětiletým dítětem. Myslím si, že jsou to ve většině případů skutečně jen předsudky…