Vzpomínky na Maroko – díl 1.

S fotbalovým mistrovstvím vzrostl zájem o Maroko. I když fotbal normálně nesleduju, tohle jsem si nemohla nechat ujít – vím, jak moc pro všechny v Maroku fotbal znamená, jak jej milují a že jsou teď moc hrdí na to, že „svět konečně bude vědět, že existují“ (slovy mého drahého kamaráda z Agadiru). Pro mě je to jedna ze zemí, kam se vždy ráda vracím a kde se cítím dobře. A tak jsem si zavzpomínala na mou první cestu do Magrebu…

Maroko se za těch sedm let neskutečně změnilo – modernizace na každém kroku, solární dobíječky na veřejných prostranstvích, nová auta, tramvaj a lanovka nově v Agadiru… Jazyk berberů postaven na roveň Arabštině, začínající výuka angličtiny místo francouzštiny. Než se pustím v dalších článcích do aktuálních tipů a zážitků z cestování touto úžasnou zemí, tady je článek, který jsem sepsala v říjnu 2015 – o tom, jak na mě tehdy vše zapůsobilo. Mé mladší já těsně po vysoké k tomu mělo následující:

Venku je kosa. Strašná. A tak radši vzpomínám na poslední víkend… Morocco. Afrika. Arabové. Berbeři. Trhy. Henna. Čaj. Já nevím co se vám tak ještě vybaví? Teď mohu říci jen uf. Nádherná země. Už před cestou do Agadiru jsem obdivovala lustry, co známí vozili, chutnal mi v čajovnách Marocký čaj (Touareg, jak se mu zde někde říká), sedla mi marocká henna… Minulý týden jsem ale spatřila Maroko na vlastní bulvy. A letiště v Casablance (důkladně:)). Zábavné taxikáře, smlouvání, trh, kosmetiku, oceán…

Letěli jsme s tátou do Agadiru. Jen na chvíli a vlastně pracovně – už půl roku chystáme velkou věc a konečně se to blíží ke spuštění (zatím napovím jen, že se to týká kosmetiky a doufám, že že to stihnem ještě před Vánoci). Jeli jsme tedy jednat. Každé setkání s cizí zemí (i když takhle krátké) je ale přínosné. Takže co jsem si z Maroka odnesla? První dojmy? (foto je zatím z mobilu, protože zbytek musím zpracovat a nějak lépe utřídit, stejně jako detailnější povídání:))

Je tam hrozná pohoda. Ano, lidé se často snaží nastřelit ceny. Chtějí občas cigaretu. Nebo drobné. Ale nejsou (ve většině případů) vlezlí. A většina si vás prostě jen nevšímá. Oblíct se můžete úplně normálně – tedy alepsoň v Agadiru, který je dost moderní (v šedesátých letech zažil velké zemětřesení, takže město je vlastně nové). Tím nemyslím, že máte chodit nazí, což se mi zdá, že někteří v létě v ČR zkouší. Místní jsou velmi variabilní – uvidíte ženy v džínách i sukních, tílkách a rozpuštěnými vlasy, i stejně oblečené, ale s vlasy pod šátkem, dále ženy oblečené na naše poměry běžně s přes to přehozenou další vrstvou a taky zahalené kompletně. A tyhle skupiny mezi sebou se na sebe nedívají nijak pohoršeně. Nádhera. Tímto mé obavy ohledně decentnosti oblečení zanikly. A to i na pláži.

Pohyb po městě je možný bez obav pěšky anebo městskou hromadnou dopravou. Všechno je pochopitelně psáno arabsky, ale naštěstí i v latince ve francouzštině. Já si tam uvědomila, jak strašně jazykově omezená jsem. Protože anglicky se domluvíte tak v hotelu (a to ještě ne se všemi, že, technici!) a trochu na trhu u ambiciózních místních. Takže mi nezbylo než tahat mou zrezavělou franinu, která – přiznejme si to rovnou – byla mizerná, i když jsem ji na střední používala (pamatuju si z učebnic tak: Ou est mon bon chaudron? Je ne pas trouve ma serpe pour netoyer le jardin! A to beztak blbě. Francouzštinářům se tímto omlouvám.). Nicméně všichni jsou ochotní a prostě to nakonec nějak dáte. Co je asi nejpříjemnější doprava – taxi. Cenově mnohem dostupnější než v ČR. Pokud si tedy cenu stanovíte předem a smlouváte.

Z letiště jsme jeli právě taxíkem. K hotelům je standart 200-220 dirhamů. A je dobré to vědět, s chutí vyzkouší, kolik dáte. Záhadou mi bylo, proč řidič pořád opakuje názvy čtvrtí, kterými projíždíme.. A teď budu fonetická ošklivým způsobem: Džiharia, Čira, Inzegan, Agadir. Pořád dokola… Došlo nám to, když jsme chtěli jet na trh a stopli jsme si Petit taxi (Název, jsou červené nebo modré a některé mají i bezpečnostní pásy – jinak u bílých velkých, co jezdí např. právě z letiště je nehledejte. nikdo je tam nepoužívá.).

Ukázali jsme řidiči název kam chceme jet. Zamysle se, zakroutil hlavou a řekl, že nemůže. Druhý taky – s tím, že to je Číra a tam on nesmí, ať si vezmem big white taxi (ten trochu anglicky uměl). Došli jsme k jejich stanovišti, kde si taxikáři navzájem půjčovali auta a radili kudy jet a nasedli. Jinak ceny u Petite taxi jsou značně lepší, odmávnout je můžete kdekoliv nebo prostě jen přijít k autu. Důležité je se nebát:) Jen se nenechte vyděsit, že se blinkry nepoužívají a čára na cestě je jen pro okrasu. Často auta jezdí tak nějak uprostřed  (asi se jim lépe uhýbá?) nebo třeba tři vedle sebe. A chodci chodí kdy se jim a kde se jim zlíbí. Taky jsme si zapřecházeli silnice:)

Určitě se vyplatí vylézt mimo hotel a jíst v běžných restauracích nebo kavárnách. Spousta z nich je pochopitelně pro turisty, ale i tak jsou ve většině případů nesrovnatelně levnější a lepší. Hned u pláže byl bar, kde dělali čerstvé šťávy – pomerančový džus cca 4 deci za 8 dirhamů (20,- Kč), Kiwi nebo Papaya 12 dirhamů (30,- Kč), tajine okolo 50 dirhamů (125,- Kč), panini 15 dirhamů (30,- kč), čaj někde i za 4 dirhamy (10,- Kč) apod. A u pláží není problém koupit víno či pivo. Což mě u tak výrazně muslimské země překvapilo. Čekala jsem více vodních dýmek, ale byly spíše ojedinělé, paní Yasmine (kvůli které jsme tam jeli) mi vysvětlila, že je to bráno jako pokleslá zábava. Zejména u žen. Ale i chlapi jsou pak takoví „low class“.

A jelikož už jsem i tak dost dlouhá, o dohadování na trhu, problémech se sejfem a trávení dvou dnů na letišti a kočičkách zase příště…  takže…

…to be continued…

A pokračování bylo. A bylo ho hodně. Půl roku na to jsme s tátou skutečně měli v rukou první výrobky (a dodneška vše funguje – výsledkem je Zahir cosmetics). A do Maroka se vraceli jak za byznysem, tak na dovolené. S rodinou, s přáteli. Za pouští, novými přáteli, na berberskou svatbu… Ale o tom všem zase příště.