Než se pustíme do článků o tom, jak vypadá současné Maroko, co kde vidět, kam zajet apod., zavzpomínám si ještě na rok 2015 a mou první cestu do Magrebu. První díl plný dojmů si můžete přečíst zde, dnes více o samotné cestě a dojmech… Nebylo pro mě tehdy běžné cestovat přes noc s přestupy, takže jsem to brala zatraceně vážně! Tak jak jsem si je tehdy zaznamenala:
Dneska si zavzpomínám na spousty kočiček, moře a hlavně cestu samotnou (s tipy jak přežít dlouhé cestování se spoustou přestupů a nezbláznit se ).
Jela jsem do Agadiru. Narychlo, hekticky a obchodně. Chystám rodinně trošku větší kosmetický projekt, takže psaní šlo stranou… ale díky němu jsem právě mohla vyrazit na „výlet“… Domluvit data byl lehce problém (jak shrnula kamarádka, co byla kdysi v Maroku na tři měsíce na stáži: „Ono je pro ně všecko Inšalláh. Když bůh dá. A on většinou nedá.“), a tak jsme cestu přesouvali a čekali a nevěděli kam jedem.. až jsme měli letenku Praha – Frankfurt, Frankfurt – Casablanca a Casablanca – Agadir. To v celkové době 21 hodin.
Stála jsem před zapeklitým úkolem: jak se sbalit na noc na letištích? Věděla jsem, že do letadla nesmí tekutiny. Tedy – ne jinak než v průhledném uzavíratelném sáčku, celkově nesmí překročit litr a jednotlivá balení nesmí být větší než 100 ml. Do toho patří i krémy, gely, zubní pasty, parfém…
Do kufru k odbavení šlo tedy všechno velké a do kabelky malá zubní pasta, kartáček, 100 ml vody z pomerančových květů na odlíčení a osvěžení (klimatizace děsně vysušuje), vzoreček vůně (odstříkávám do 1,5 ml), 50 ml pupalkového oleje a univerzální krém (vyráběla jsem z jojobového vodku s gelem aloe vera a oleji a másly – používám na ruce, rty, nohy, všecko), vatové tamponky a antiperspirant. Tím jsem zvládla odlíčení i péči o pleť, na líčidla jsem se vybodla. Dále tričko na převlečení a hrubé ponožky do letadla (pro Pražáky – bez urážky, ale z těchto mezikrajových rozdílů si prostě nejde nedělat legraci:) – pletené teplé ponožky). Oblečení jsem taky musela vymyslet pohodlně – kalhoty, kecky, podprsenku bez kostic, bavlněné triko, kardigan a hodně teplou velkou šálu (přikrytí, pod hlavu, kolem krku proti klimatizaci atd… nejuniverzálnější věc ever). A nabíječku na telefon a čtečku, abych se nenudila. Pas. Peníze. Hurá.
A tak jsme letěli. A pak znova. Při příletu do Maroka vyplnili imigrační papíry a ve dvě ráno byli v Casablance. Vzduch byl poměrně teplý – na noc. A všude krásné palmy. Ale nejlepší na všem byly kočičky. Letiště Muhameda V. okupují dvě. Jedna je zrzavé kotě a druhá černobílý kocour. A mají to vymakané – přebíhají i přes kontroly (pracovníci letiště jim i otevírají samootvírací dveře). Takže je potkáte buď před vchodem anebo v hale terminálu 1, kde přebíhají mezi sedadly a hledají co by kde získaly. Další základnou je zašitá kavárnička mezi terminálem 1 a terminálem 2, kde sedávají na židlích. Na celém letišti je zakázáno kouřit, ale zde vám ochotně dají papírový kelímek s vodou místo popelníku. Letušky to vědí, a tak se tam stahují.
Lidé přespávají všude. I v modlitebně. Je tam teplo a koberce. My pospávali na židlích a nebo povídali v kavárně. Když svítalo, bylo to nádherné. Slunce nad palmami je kouzelné. Kousek od letiště (když stojíte zády ke vchodu, tak doleva stále po cestě) je kavárna. S milými lidmi, kteří se zeptají, jestli něco nehledáte a jsou trpěliví, když je vaše francouzština mizerná, super cenami a překvapivě skvělou kávou (jako vážně, to espreso patřilo mezi nejlepší co jsem kdy zkusila).
A pak už jen vnitrostátní let do Agadiru. U gatu pobíhala kočička. Všude krásné mozaiky. A obrazy s panem králem a jeho otcem. Samotný let trval už jen okolo čtyřiceti minut. Z výšky byl nádherný výhled na Atlas – opravdu majestátní hory. Neuvěřitelně červená půda, políčka… A než jsme se stihli rozkoukat, už jsme klesali. Letiště Al Massira je malinkaté, od letadla jdete pěšky, všude je teplo… Takže jsme se těšili na sprchu a samozřejmě moře!
Oceán abych byla přesnější. S vlnami. Mušličkami. Tmavším pískem. Bylo skvělé se po takové cestě vykoupat. Sluníčko hřálo – a dost opalovalo (na to, že byl říjen). Opravdu jde poznat, že je to značně jižně. Zvládla jsem si opálit plavky během odpoledne. Pak jsme vyrazili na schůzku a další den na Suk el hat.
První den jsme vyrazili na jednání ve výrobně olejů v Agadiru. Cílem bylo se konečně setkat (půl roku po mailech stejně nenahradí osobní kontakt) a dohodnout detaily objednávek, balení a hlavně kouknout do lisovny. A bylo to náročné, ale super odpoledne. Vidět pytle připravených arganiových semen, filtraci, lisy v chodu… Ošahat si ingredience, zkontrolovat, že se nikde nic nezahřívá a je opravdu pouze mechanické… Všechno dopadlo dobře, domluvili jsme se a věděli, že po mailech doladíme zbytek… (Což se po mnoha a mnoha dalších problémech s dopravou, papírováním, dalšími testy a registracemi u všech možných i nemožných úřadů před pár dny povedlo a eshop je konečně v chodu – takže můžu hrdě říct, že je tu naše kosmetika Zahir).
Pak jsme si dali v kavárničce na ulici čaj. Většinou mají buď ten mátový, co si tady dáte v čajovně jako Touareg a je děsně sladký nebo bylinkový. Což jsme pořádně prozkoumali na trhu, kde je opravdu vše. Suk el hat je obrovský. Taková malá pevnost s mnoha vchody rozdělená na oddíly – někde zelenina, jinde koření, pak hadry atd… Já šla hlavně po prvních dvou kategoriích. Granátová jabka, pomeranče, rajčata, spousty bylinek… a pak sušené datle, kardamom, mletá koření a jejich směsi. Všecko jsem okukovala, spoustu očuchala. obchodníci byli různí – někteří chápali, že se nechceme zakecat, jiní neuměli anglicky a my nebyli ochotni pokoušet naši franinu, jiní (hlavně mladí) anglicky zvládli a dokázali mluvit k věci. A tak jsem si odnesla kurkumu, nějakou kari směs, pytlíček na tajine, pochopitelně hennu a směs na čaj.
Do té dávali mátu, citronové listí, někdo růžové kvítky, někdo i levanduli… mišmaš. Vždycky promnuli, dali čichnout. Úplný ráj! Zklamalo mě jak málo jídla k přímé konzumaci jsme tam ale potkali – před trhem stál stánek s fazolemi a se šťávou z třtin, pak nějaká ta cukrárna.. ale to bylo více méně všecko. Kosmetiku jsme porovnávali, vyptávali se na výrobu… Maroko má prostě co nabídnout (proto jsme si ho taky vybrali:)). A v mozaikách a práci s kovy opravdu vynikají – ta světla a nádobí jsou obdivuhodná. Co ale nikdy nepochopím, je jejich (ne) smysl pro detail. Na jednu stranu piplačka s konvicemi, které jsou úplně vymakané a pak police nakřivo. Dráty všude. Stěny podivné. Zámky taky.
Pochopitelně se nám v hotelu pokazil trezor. A zkuste se domluvit:) Obzvlášť čas jim nějak nedělá problém.. „Někdy“ to opraví. Žádný problém, přece. Nakonec jsme se dohodli tak, že nám ho napořád zamkli. A my si vyzvedli věci až potom. Inu, praktické. Docela.
Příště snad uvidím zase víc. A na Franinu si lépe vzpomenu. Už aby to bylo!
Upgrade po osmi letech: Více jsme viděli. Na severu i na jihu. Poušť, města, vesnice, stříbrné dílny, datlový trh… Ale s tou franinou jsem moc nepohla:) Na arabštině makám, ale čtu stále rychlostí pětiletého dítěte…
One thought on “Vzpomínky na Maroko 2”