Za polární kruh a zpět 2: Hledání polární záře

Jet v zimě na sever? Do tmy? Do zimy? Přiznám se, že jsem na tomhle plánu viděla dost negativ, ale stačilo jedno slovo (nebo dvě): Aurora / polární záře a já věděla, že za polární kruh někdy v zimě prostě musím. Pojďte se mnou tedy dnes mrznout a hledat… Bylo to drsné.

Já vím, já vím. Určitě taky máte někoho, kdo prostě přiletěl do Tromso nebo na Inari a na mobil hned v podstatě ještě u letadla blýsknul polární záři. Takže jsme mohli nabýt dojmu, že přece je všude a hned na vás bude čekat. Většinou je ale pravda trochu odlišná… Přesto jsem nebyla připravená na to, že to může být až tak náročné (ale fóra lovců polární záře mě uklidnila, protože očividně lidi jezdí i opakovaně na týden na Lofoty nebo do Tromsa a mají prostě smůlu.., takže bych nebyla výjimka). To jen tak na úvod.

I připravila jsem trasu do Norska (celá je tady) tak, abychom co největší část expedice strávili za polárním kruhem. Ne, že by se teda polární záře zastavila jen proto, že jsme si namalovali rovnoběžku na 66°33′49″ severní šířky, ale je tam nejčastější. Ve skutečnosti se její výskyt mění podle solární aktivity, solárních větrů a spousty dalších ukazatelů – nejznámější je asi KP index. A právě ten říká, kam až bude pravděpodobně zasahovat (čím vyšší, tím víc na jihu a teoreticky i silnější). A každý den se mění. Vlastně každou chvíli.

Takže jsem si načetla články, prozkoumala fotografická fóra, konečně po třech letech zjistila, kde mám na foťáku časosběr a stáhla aplikaci Aurora. Ta mi ukazuje nejen KP index, ale i pravděpodobnost zjevení polární záře v daném místě (buď podle aktuální polohy nebo zadaného místa) a spoustu dalších čísel, kterým moc nerozumím. A hlavně má nastavitelné upozornění, že stoupá pravděpodobnost úkazu tam kde jsem!

Šestý den cesty protínáme polární kruh! Den je to plný – s větrem, vichrem, sněhem… A ne úplně ideálním parkováním na noc. Jaksi při hledání místa na spaní vyjíždíme na úplně zledovatělý kopec. No, nahoru to šlo. Ale na kopci nic nebylo, a tak musíme i dolů. Jak to jen říct… čtyři tuny na čistém ledu nejsou úplně ovladatelné. Spíš jakože vůbec. A tak kloužu s Falcem na rovinku a vytahujeme řetězy (soft verzi si můžete přečíst v Ondrově článku tady). Jsem hodně vzteklá, fakt zmrzlá, hladová a ospalá. A když jsem hladová, není to dobré. Klouže to tak, že jsem s sebou praštila hned jak jsem z auta vylezla a následující tři týdny se mi bude blbě hýbat ramenem (jasně, že máme nesmeky. Ale jak to chci mít rychle za sebou, tak zůstávají v autě… debil). Potupně se vracím k autu a natahuju nesmeky. Svítím si čelovkou, naštěstí ji skoro nepotřebuju, protože jsme před cestou na sever dodali na auto ještě více osvětlení. Řetěz mi ale nejde vytáhnout nad kolo, protože mám úplně zmrzlé prsty a nemůžu zabrat. No peklo. Ondra je šikovnější a rychlejší, takže po nějaké době řetězy skutečně jsou na všech kolech a my opatrně sjíždíme dolů. Každopádně tohle je začátek mé první noci s čekáním na auroru.

Nakonec jsme našlimísto na spaní u fjordu, takovou malou odpočívku u ne moc používané cesty. Fučí, uvařila jsem teplou večeři a koukám do aplikace. A ven. A do aplikace a ven. V jedenáct to vzdávám a nastavuju si budík až na druhou. A jdu spát. Pochopitelně aurora nikde. Jen ráno vidím na mobilu upozornění od Aurory z doby cca 20 minut potom, co jsem usnula.

Odhodlání ale drží – na další den jsem naplánovala spaní u krásného fjordu. A doufala, že tam nebude hromada sněhu, kterou bychom nedokázali odhrabat, protože fotky se září a fjordem by přece jen byly nejlepší. Říká se, že je fajn mít na snímku s aurorou vodu, tak dělám, co můžu.

Přes den natáčíme, kocháme se, protože pobřeží naproti Lofot je opravdu malebné. Modrá voda, hory, sníh, moře, řasy… Opravdu dechberoucí. Stejně jako naše místo, protože jsme zaparkovali s výhledem na krásnou horu na druhém břehu na jedné straně a zasněžené Lofoty hned kousek vedle v zorném poli. Moře šumí, racci řvou a my stojíme u krásně ohlazených šutrů. Hned po zaparkování jdu hopsat s foťákem po kamenech – chci je nejen fotit, ale hlavně najít tu nejlepší kompozici na noc, protože všechny návody na focení polární záře zmiňovaly, jak důležitá je příprava!

Stmívá se brzy. Slunko touhle dobou zapadá okolo 16:20. Podle aplikace je zatím pravděpodobnost malá, ale kolem sedmé má být 15%! To vnímám jako hodně, a tak koukám z okna průběžně, ale snažím se schrupnout si, abych pak byla připravená. Foťák je na stativu, akumulátor plný, hadry na ven taky vyhrabané. Večeříme a můj neklid narůstá. Každých deset minut otvírám okno a strkám mobil ven, abych líp viděla (často je záře slabá a lidské oko ji vnímá jen jako šedou – pro nedostatek světla, protože oči v šeru prostě ztrácí barvy… mobil tímhle neduhem netrpí, a tak by mě upozornil, že se to chystá). Čtu si poslední díl Harryho Pottera a odkrajuju brunost. Podřimuju na zadních sedačkách. Ale stále nic. Přichází mraky a déšť se sněhem. Vydržím to do dvou a pak jdu do postele.

Osmý den. Jsem jak mátoha, ale stejně se kochám venku krásným okolím. A vařím vývar. Ondra má geniální nápad – konečně poprvé vyzkoušíme tu rozložitelnou sedačku, co je vzadu! Tak mi vznikne něco jako postel! Kupodivu to zvládáme docela rychle a já tak mám parádní pelech na večer a noc (nechci Ondru budit každou chvíli přelízáním ven, prostě zůstanu v salonu). Aplikace se s předpovědí polární záře tváří extra nadějně, radar s mraky už moc ne. Ale vítr je tak rychlý, že je i naděje na změnu. Dneska nehodlám ponechat nic náhodě, a tak mám spoustu budíků.

A nic.

Ráno odjíždíme dál na sever. Trajekt, Narvik, před Tromsem doprava a dál. Přespíme kousek od vodopádu, kde jsme byli v létě. Je zataženo a fouká. Dneska večer to zkouším jen párkrát. Potřebuju se vyspat a počasí je úplně na prd. Nějak mám pocit, že to nemá cenu. Jsem akorát unavená a nic z toho. Dáváme si víno. Jdu spát, abychom se aspoň ráno prošli k vodopádu (voda nepadá, je tichý a zmrzlý). Nacházíme losí bobky a stopy! Jdeme po jeho stopách, protože kde projde los, protáhneme se lesem taky. A z léta si pamatujeme přibližné umístění pěšiny k vodopádu, i když je teď úplně pod sněhem. Je tu nádherně, i když mě ta polární záře (tedy její absence) pořádně štve!

Přesouváme se k Altě, kde spíme u staré cesty. Sněhu je hodně, takže je večerní parkování náročnější. Oblíkám se, otvírám si víno a jdu hledat záři. A víte co? Konečně je aspoň trochu foťákem viditelná! Nic moc, ale je to první vidění! Strávím venku hodinu a pak trošku zmrzlá upadám do postele. Fotky z toho nejsou skoro k ničemu, protože opakovaně špatně zaostřím, ale viděla jsem ji!

Další den pokračujeme na východ, čeká nás dlouhá cesta, a tak spíme kousek od Karasjoku – na území Sámů. Čeká mě ještě další bezzářná noc, ale dvanáctá noc je konečně ta pravá! Jedeme na Vardo – nejvýchodnější bod Norska (opravdu, ale opravdu daleko, koukněte na mapu!). Po cestě mi pípá aplikace, že v sedm bude nebe zářit. Jako ne že bych tomu věřila, ale stejně se s Ondrou dohodneme, že zastavíme před městem a dáme si večeři tam – co kdyby to fakt přišlo. Fučí. Je zima. A kolem auta led. Ale zkoumám hned okolí a nebe začíná zelenat!

Ondra se nabídnul, že udělá večeři ať mám čas na focení. Oblíkám na sebe dvoje merino spodky, teplé kalhoty, dvoje vlněné ponožky a místo svých sněhulí beru Ondrovy Baffiny (jsou ještě o hooodně teplejší). Merino první vrstva, vlněný svetr, bunda a na ní parka. Balaklava, čepice, kapuce. Tenké rukavice z alpaky a na to rukavice s odklopitelnými prsty (palčáky/nepalčáky, fakt super věc na focení). Jsem jako cibule nebo sněhulák, ale jsem odhodlaná venku vydržet!

Fouká, vítr mnou na ledu smýká, ale za chvíli přicházím na to jak kam doklouzat. Stativ zapíchávám do různých míst závějí, aby se na dlouhou expozici hýbal co nejméně. A fotím a fotím. A taky zkouším časosběr, ale jsem netrpělivá, protože se bojím, že o auroru přijdu. Co když se něco pokazí, co když se to blbě zaostří, co když se vybije akumulátor, co když… a tak mám fakt kraťoulinké kousky, které ani nejdou nazvat videem. Když se polární záře objevuje přes celé nebe, volám Ondru ven. A zíráme. Protože je to neskutečné. Tohle není jen šedý flek, který pouze mobil nebo foťák vyhodnotí jako barevnou záři. Prostě září celé nebe a všude je takové zvláštní světlo.

Ticho, zelenkavé nebe. Ačkoliv není v okolí umělé svícení a auto jsme zhasli, jde celá krajina vidět. Vypadá mdle a trochu zvláštně v tom zeleném příšeří. Vítr sice neustal, ale pro mě se jakoby zastavil čas.

Týden snahy. Stálo to za to.

Auroru pak lehce vyhlížím každou další noc, dokud nesjedeme pod polární kruh, ale už i spím. Po cestě z Vardo ji fotím ještě na třech různých přespáních. A víte co? Už se těším, až ji zase někdy potkám. Pokud bych mohla někomu něco poradit, jak vyfotit polární záři (a to při vědomí toho, že jsem tím strávila jen něco málo přes týden): nevzdávejte se. Nenechte se odradit. A nachystejte si maximum věcí předem, protože polární záře je nevyzpytatelná.. Objeví se a během pár minut může být jinde. Nebo taky hodinu na místě. A přijít o ni jen proto, že jste si někam schovali svetr nebo stativ by byla škoda.