Jak jsme se rozhodli udělat řidičák na náklaďák

S rozhodnutím pořídit si obytku přišla i spousta povinností. Naučit se šetřit vodou, seznámit se s výměnou kol… a udělat si řidičák na náklaďák. Ne, nikdy mě nenapadlo, že zrovna já budu jezdit po středních čechách s dvanáctitunkou:) Jaké je dělat v 33 letech znovu řidičák?

Po patnácti letech opět v autoškole. Wow. Testy, údržba vozidla, jízdy. Trošku děsivé! Naštěstí máme rozumnou autoškolu – Instruktor se k nám chová příjemně a učí nás řídit a nedělá z nás debily. Neřve a je totálně v klidu (na rozdíl ode mě… když se bojím, že nevytočím auto na kruháči). Ne, že bych se hrnula do dalších povinností, ale vejít obytné auto do 3,5 tuny je prostě nesmysl.

Autoškolu jsme zvolili dle doporučení – chtěli jsme se opravdu učit řídit a ne se stát kamioňáky. I zašli jsme si na kontrolu k doktorce, pořídili příslušnou dokumentaci, vyplnili přihlášku a pustili se do toho. Řidičák na náklaďák si vyžaduje několik fází a splněných disciplín: jízdy (okolo 18 hodin, které trvají 45 minut), klasických testů (dneska se dělají na počítači, jedna odpověď je správná a otázek je konečné množstí, přičemž se vybírají pro testy ze seznamu, který je předem známý a veřejný – schválně si to zkuste zde), a technické údržby (dotazů na konstrukci a starost o vozidlo – pro nás antitechnické typy fakt super…).

První jízda je poněkud nejistá – přece jen je to velká změna oproti osobáku. Naše auto v autoškole má u řazení velkou a malou řadu – teoreticky se tedy řadí 1, spojka, 2, spojka, 3, spojka, 4, přepnout řady bez spojky, spojka 5, spojka, 6, spojka, 7, spojka 8. Co to dělá s mou hlavou na semaforech si asi dovedete představit… Naštěstí se rozjíždíme na trojku, takže aspoň část problému odpadá. Uklidňuji se tím, že naše obytka je „normální“, a tak se učím spíš proto, abych něco nového uměla, ale v reálu mě to ohrožovat nebude.

Svérázné jsou každopádně zatáčky. Ta zadní kola mi stále někam utíkají a musím hodně v zrcátkách sledovat, kdy mohu „utáhnout“ volant. Sedím o hodně výš než normálně, výhled je krásný, volant super pohodlný, ale jako by tomu autu chyběl čumák. Když tak po mě instruktor chce, abych najela do křižovatky, vytáhla se a pak až utáhla (fakt v těchto termínek – je ze mě úplný kamioňák:)), mám pocit, že každou chvíli sešrotuju auto v protisměru. Chybí mi odhad.

Po první jízdě jsem úplně vyčerpaná, ale nemám pocit, že bych někoho ohrozila. Auto je překvapivě pohodlné a řízení mě baví. Ondra si vyzkouší i couvání (na mě to čeká až při druhé jízdě).

Při dalších jízdách nám moc nepřeje počasí – konec listopadu a prosinec je dost zmrzlý a my jezdíme po kopcích a zatáčkách okolo Ořechu, Slapů a Mořiny. Když dostáváme poučení o tom, jak běžně kamiony prostě „opřou auto o bok“ do příkopy, když ví, že by jim to podklouzlo příliš, moc mě to neuklidňuje. Ale aspoň mi to konečně zdůvodňuje to, proč v zimě vídám občas náklaďáky mimo silnici, aniž by lidé panikařili. Nadšená z té představy ale nejsem, a tak se radši ve stoupání a serpentýnách ploužím…

Nezvyk je také dodržování všeho. Dneska už nejsem nějaký pirát silnic, myslím, že to přešlo po prvních pár desítkách tisíc kilometrů za volantem. Ale takové ty získané zlozvyky jako zpomalovat tak aby to vyšlo (místo opravdového zastavení), vyřazovat si při dojíždění na světlech (velké NE u náklďáku), neřešit počet pruhů na značkách před přejezdem (schválně kdo z vás si pamatuje kolik to znamená metrů a kolik se tam má jet!!) apod. A tak se znova učím jezdit podle značek.

Během hodin za volantem průběžně probíráme otázky stavby vozu. Součásti palivové soustavy, čištění filtrů, rozdíly mezi typy brzd, funkce lamel spojky… Konečně se ve svých 33 letech dozvídám, co je to kardan a jak funguje diferenciál. Už umím i použít pojmy jako „vstřikovací soustava common rail“ a „odvzdušňovací šroub na vstřikovacím čerpadle“. Občas teda zaměním šroub za ventil a polovinu slov bych vyměnila za „takové to heblo“, ale lepším se… Myslím, že mě tato část vyčerpává více než řízení.

Občas při cestách domů chytnu strach. Tak nějak mám totiž pocit, že jsem už vyčerpala počet zkoušek z teoretických předmětů na jeden lidský život. Obávám se, že v tomhle mě výška a následné advokátní zkoušky těžce poznamenaly. Prostě trpím nechutí nechat se kýmkoliv z čehokoliv zkoušet a nechat chytat za slovo. Vzbuzuje to ve mě agresivitu. Takže doufám, že člověk u zkoušek bude aspoň trochu rozumný a nebude se šťourat v nepodstatných detailech… Ondra má v tomhle výhodu, že si pamatuje hned všechno, co si přečte tak, jak to vidí. A navíc vypadá při vyslovování technických slov důvěryhodněji.

Brzy nás čekají zkoušky (měli jsme je dělat příští týden, ale zkoušející onemocněli). Utěšuju se tím, že když všechno selže, řidičák na náklaďák mi umožní se třeba živit jako rozvozce potravin. Uvidíme… Je to zábava, ale taky únavná dřina. Žádné další zkoušky dělat nehodlám (ale to jsem říkala loni před potapěčskou TEC 45 taky…).