Albánie obytkou na tři týdny – díl 1.

4227 km. Tři týdny. Naší obytkou jsme projeli Albánii, tentokrát i s dítětem. Viděli jsme obrovské hory, odpadky (někdy i hory odpadků), nádherné moře, potkali milé lidi, vyzkoušeli místní servis, odskočili si do Řecka, vzali stopařku… Myslím, že jsme využili čas na maximum. První díl Albánie obytkou s přehledem o tom, co jsme viděli a jak se připravili je psaný skutečně za čerstva. Tak se tedy usaďte…

Jako druhou Falcovu cestu jsme po Finsku vybrali Albánii (k Finsku se budeme ještě vracet, vím, že tam mám resty, ale nějak jsem to na cestě nedala:)). Hledali jsme zemi, kde jsme ještě nebyli, kempování na divoko je snadné a má teplé moře. Papírově nám z toho vyšla nejlíp právě Albánie. Letos tam snad jel už skoro každý a já se bála, že za pár let už by nebylo možné zažít „tu pravou“ Albánii, ale už jen tu pro turisty. Takže nebyl čas ztrácet čas.

Vybavila jsem se účastí v různých fórech o kempování a cestování, poptala se známých a vypadnu mi z toho seznam míst, která chci vidět. Připočetla jsem vždy k času pro trasu počítanou Googlem dvě hodiny na každých jeho šest a snažila se itinerář udělat volnější s prostorem pro pláž. To se ukázalo jako skvělý postup, a tak jsme nebyli ani moc překvapeni „rychlostí“ některých cest. Ačkoliv náš Falco může jezdit 130, nemá to na dálnici smysl (moc to žere a když foukne, není to nic moc) a ne všechny cesty jsou v Albánii úplně pohodlné. Připočtěte hory, serpentýny a cesty – necesty a vyjde zpoždění.

Balila jsem pro všechny případy – léky a lékárničku bereme se stejným obsahem vždy, oblečení na teplo i zimu, stejně tak lůžkoviny. Jídlo trvanlivé i čerstvé tak, abychom nemuseli dva týdny do obchodu, kdyby se nám nechtělo. A do mrazáku zásobu nanuků, aby cesta snadněji ubíhala:). Stáhla jsem offline mapy, zkontrolovala místa na první tři přespání a první plnění vody, Ondra naplnil nádrž na 100 litrů pro první dny a vyrazili jsme.

Trasu jsme zvolili tak, abychom první dva dny ujeli maximum a třetí den byli na pláži kousek od Vlore – abychom už odpočívali a dítě se mohlo vyřádit v moři (a já taky…). Chtěli jsme zažít maximum z toho, co země nabízí a projet Albánii obytkou křížem krážem. Samotnou cestu tam jsem naplánovala přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Severní Makedonii. Kvůli mýtu jsem škrtla Rakousko – jejich mýtnou krabičku pořizovat nehodlám, nebude – li to nutné. Slovenská dálniční známka a Maďarská platí i pro obytky nad 3,5 tuny, ale je drahá (jak já se zase vztekala při hledání informací!!). V Srbsku a Severní Makedonii jsou mýtné brány na placení na místě (nikdy jsem si nemyslela, že tyhle otravné zastávky budu mít ráda – nemusím tady těžce vyhledávat jestli musím mít mýtný systém jedinečný pro danou zemi nebo ne).

Jednotlivé úseky a deníky sepíšu na blog zvlášť, teď jen tématicky, co jsme kdy viděli:

Den 1. – 3. cesta, přespání v Maďarsku u hinduistického kláštěra a v Severní Makedonii v horách okolo 2000 metrů nad mořem

Den 3. – 10. pláž u města Vlora – koupeme se, sluníme se, chodíme pěšky šmírovat plameňáky

Den 10. – 11. servis auta ve městě Vlora, nákupy, přejezd jižněji na oblázkovou pláž přes panoramatickou trasu okolo moře, šnorchlování

Den 11. zase šnorchlování a přejezd na jih, antické ruiny u města Butrint

Den 12. Blue Eye, Gjokaster – „stříbrné město“ se starým bazarem a ukrytým údolím

Den 13. a 14. koupání v naprosto modré řece a vyzkoušení Falca do kopce na kamenech

Den 14. a 15. Údolí Petrinu a termální prameny na hranicích s Řeckem, bereme stopařku

Den 15. a 16. Jedeme do Řecka na Gyros (k překvapení celníků) a sledování pelikánů u jezera Prespa

Den 16. a 17. jezero Ohrid, kde potkáváme milé Němce

Den 18. jezero Shkoder přes Tiranu, dostat se sem bylo únavné

Den 19. a 20. cesta domů přes Černou horu, Srbsko, Maďarsko a Slovensko. Stihneme Prokleté údolí a v Černé hoře nakouknout do jejich hor a přemluvit místňáky k použití kusu louky na přespání

Třeba někomu harmonogram přijde jako inspirace vhod. Moc bych na cestě neměnila. Možná bych se jen chtěla více opálit a mít ještě ke konci pár dní u moře, jenže to bychom zase nestihli jiné věci. Jaktože jsou i tři týdny málo? Vždyť Albánie je skoro 2,5 krát menší než ČR! Možná je to údolími, která neproniknutelně oddělují jednotlivé cesty, možná pomalou jízdou, ale musím říct, že mě Albánie nadchla. Něčím mi připomínala Chorvatsko nebo Černou horu před dvaceti lety. Ani neznalost jazyka nám nebránila v zážitcích s místními lidmi (zkusili jste někdy dát pasáčkovi koz pivo?). A teď mě omluvte, jdu spát. Zatím mám po třech týdnech v obytce pocit, že je doma příliš prostoru a na záchodě se skoro bojím ozvěny.